1. Světová válka (1914 – 1918)

Účelem těchto řádků není rozepisování se dopodrobna o průběhu války, to si každý může přečíst v dějepisných knihách, ale stručné připomenutí si jejího začátku a jejích smutných důsledků v naší vlasti a především v obci Ponětovice (tehdy Puntovice).

Podle svědectví z archivů tuto velkou válku připravovalo Německo s Rakouskem. Němci si jí chtěli zajistit panství v celé Evropě. Její začátek byl připravován již roku 1908 v souvislosti se Srbskem, když si Rakousko po 30-ti letech přisvojilo Bosnu a Hercegovinu, ale tehdy ještě se to obešlo bez války. Na druhé straně ale roku 1912 povstali Srbové, Bulhaři a Černohorci proti Turkům. Tato válka začala 9. října 1912 a skončila 31. července 1913 mírem v Bukurešti. Někteří z našich rodáků byli povoláni do zbraně a jeli až na hranice Černé hory, ale šťastně se vrátili 28. srpna 1913, protože Rakousko prozatím do války nezasáhlo. Čekalo jen na nejbližší příležitost. Přišel rok 1914. To, co se šeptalo na zámku Konopiště mezi německým císařem Vilémem a následníkem rakouského trůnu Ferdinandem, se stalo skutkem. Světový válečný požár byl zločinnou rukou císaře Viléma založen. Záminkou k tomu bylo zavraždění arcivévody Ferdinanda a jeho choti Žofie při návštěvě Sarajeva 28. června 1914.

V Brně se v té době konal první velký sokolský slet; jako předzvěst pádu „německého“ Brna byl náhle odpoledne v 16 hodin zakázán. Došla zpráva ze Sarajeva. Měsíc na to, 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko Srbsku válku. Ta vypukla 1 hodinu po půlnoci 29. července 1914 vyhozením mostu přes Dunaj. Na to 30.července 1914 proběhla mobilizace Ruska, které se přidalo na ochranu Srbska. U nás byla 31. července 1914 vyhlášena částečná mobilizace. Bylo to o půl noci, kdy obecní buben ohlašoval pohotovost občanů 1. výzvy (muži do 37 let). Starý císař František Josef vydal proklamaci „Mým národům“, a když ji podepisoval, nepředpokládal, že podepisuje ortel svému rodu. Dne 20. srpna 1914 byla vydána druhá výzva (muži 38 – 42 let), jakož i k nastoupení odvedenců. Koncem září 1914 se už válečný požár rozhořel naplno a došlo ke vzniku války světové. Ve válečném stavu se již nacházela řada zemí. Původně jednu stranu válčících zemí tvořily země tzv. ústředních mocností, Německo a Rakousko-Uhersko, a proti nim stály země tzv. Dohody, Velká Británie, Francie a Rusko. Netrvalo ale dlouho a ve válce byly i ostatní evropské země, válčilo se i v Africe a na Dálném východě a nakonec v dubnu 1917 vstoupily do války po boku států Dohody i Spojené státy.

Rok 1914 byl pro všechny těžký a smutný. Všeobecná mobilizace naplnila lid hrůzou, jak bude dál! Do naší puntovické železniční staničky přicházeli a sjížděli se narukovaní z okolních dědin, doprovázeni rodinami. Příkopy plné dětí, žen a matek..., a když vlak dojel, nebylo pláči konce. Někteří se loučili se svými nejbližšími navždy. Byly krásné zářijové dny, žně v plném proudu, ale nade vším ležela jakási tíha. Hltavě se četly noviny a vojínům do pole se psaly polní lístky, které pošta zdarma dopravovala. Z počátku války bylo ještě všeho dostatek: mouky, cukru, petroleje, masa a jiných potřeb, ale vojsko mnoho spotřebovalo, a tak se objevily první soupisy zásob.

Koncem února 1915 byl po obci proveden první soupis zásob obilí. Prováděl jej správce školy Bohumil Šťastný. Od 1. dubna 1915 byly vydávány nemajetným bezzemkům zvláštní lístky, tzv. chlebenky na mouku. Do 31. března 1915 musela obec dodat pro vojsko: 1000 kg pšenice, 2000 kg žita a 1700 kg ječmene, tj. celkem 4700 kg obilí. Tyto soupisy se později změnily v rekvizice, které bývaly i několikrát za rok s vojenskou asistencí. Bylo jich celkem 12. Přišly zlé časy. Byly vymáhány válečné půjčky, různé potřeby pro vojsko, přicházely stále další předpisy, nařízení a pokutování. Byly zakázány národní barvy, i líčení domů, tzn. podrovnávky nesměly být v národních barvách, ani pentle ve vlasech nebo šaty. Došlo na rekvizice hovězího dobytka a psů, kteří byli odváděni jako tahouni k vojsku.

Dne 22. listopadu 1916 zemřel starý císař a nastoupil Karel I. Změnily se jen osoby, válka zuřila dál a bída se roztahovala měrou povážlivou. Nové a přísné rekvizice byly 26. února 1917 a 26. března 1917; byly odebírány tzv. přebytky a lidem byly ponechány potraviny do 30. června. V červenci 1917 byly zřízeny v obcích „Hospodářské rady“, které měly pečovat o aprovizaci pro domácí obyvatelstvo.

Rok 1917 byl památný tím, že byla velmi tuhá zima, která začala po „Třech králích“ a trvala do března; lidé zakusili zimy, jako nikdy před tím. K tomu kruté boje na všech stranách a stálé přehlídky a odvody mužů do 50-ti let. Tím pádem byly dědiny bez mužů. Jen u nás bylo povoláno na 60 občanů, což byla skoro pětina všeho obyvatelstva. Z oslabení nedostatkem a zimou se rychle šířila prudká nemoc, tak zvaná španělská chřipka, která v některých osadách zle řádila, že vymíraly i celé rodiny.

Rok 1917 byl snad nejhorší ze všech. Došlo i na rekvizice domácích kovaných potřeb, kostelních zvonů, píšťal z varhan a drahota velmi prudce stoupala. Lidé s penězi v rukou běhali dům od domu, i několik hodin cesty a sháněli živobytí, třeba jen pár brambor. Nastalo předražování a vyměňování zboží a potřeb, a to vedlo k lichvaření, tj. draho se kupovalo a ještě dráž prodávalo, např. vejce 1K, 1 l mléka 1K, 1 q brambor 50K, 1 kg sádla 100K, 1 m dříví 30K, pár botů 150-300K, košile 100K, slepice 25K, husa 50-80K, pár koní 25.000-50.000K. Vedle lístků „chlebenek“ na výdej mouky byly zavedeny lístky na cukr, na tabák a jiné zboží. Pro osobu se dostávalo 240 g mouky týdně, později jen 140 g, cukru ¾ kg pro osobu na měsíc. Nebylo divu, že lidé umírali podvýživou. Jako na výsměch bylo vydáno jakési „Desatero“, co a kdy se smí jíst, a to muselo být v každém domě vyvěšeno na dveřích. Zavedeny byly přísné bezmasé dny a četníci chodili kontrolovat kuchyně a dívali se do hrnců, zda-li se vaří dle předpisů. K tomu všemu kvetlo udavačství, hlavně ze strany Němců. Zatýkání bylo na denním pořádku. Špilberk v Brně oživl. Od 1. března 1917 do října 1918 se uvádí na 26.800 osob, kteří byli jako podezřelí vězněni; k nim patří i 422 moravských učitelů, jako politicky doma nespolehlivých.

Celá válka trvala 4 roky a byla vedena se vší zuřivostí, jakou si jen člověk může představit! Velké boje kromě našich front ruské, rumunské a italské se odehrávaly ve Francii, kde i naše vojsko bylo nuceno bojovat.

Profesor Tomáš Masaryk, který jako učenec předvídal válku světovou a to, že se jednou s Rakouskem rozloučíme, odjel na počátku války do ciziny, aby Francii, Anglii, Itálii i Ameriku přesvědčil, že nadešel čas k našemu osvobození, které lze dosáhnout jen rozbitím Rakouska. Rakouská vláda neměla ani tušení, jakého překvapení jí chystá měsíc říjen 1918. Ještě 1. října 1918 se sešel vídeňský parlament a hájil jednotný rakouský stát proti „českým rejdům“. Ale již 4. října 1918 zasedala korunní rada a předseda zahraničí baron Burian poslal americkému prezidentovi Wilsonovi zprávu, že Rakousko přijímá podmínky a žádá o zprostředkování míru. Dne 14. října 1918 zastavili dělníci v Čechách a na Moravě práci, aby protestovali na táborech lidu proti vývozu potravin ze země. Dne 16. října 1918 vydal císař Karel manifest k národům, jimž sliboval přetvořit Rakousko na spolkový stát. Čechové na něj ani neodpověděli. Nastala jiná pohroma. Na italské frontě hlad a bída způsobila mezi vojskem vzpoury a zmatek. Jednotlivé pluky se vzepřely a odepřely poslušnost. Bouřili se Češi, Němci, Maďaři, Poláci a Jihoslované. Roztržený spolek s Německem a Rakousko se již nedalo zachránit. Nový ministr zahraničí hrabě Andrassy poslal 27. října 1918 Wilsonovi a všem válčícím státům zprávu, že dává Čechům úplnou samostatnost a žádá o separátní mír.

V Praze byl 28. října 1918 prohlášen náš nový československý stát. Národní výbor vydal vyhlášku k národu, která začínala: „Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstupuje dnešním dnem v řadu samostatných kulturních států světa!...“. Na Slovensku 30. října 1918 Národní rada prohlásila Slovensko a národ slovenský jako část česko-slovenského národa. Prvním prezidentem byl v polovině listopadu1918 zvolen profesor Tomáš Masaryk. Praha prožívala nepopsatelné nadšení. Poprvé zavlál nad královským hradem červenobílý prapor. Splněna byla slova Jana Ámose Komenského: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřice hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě zase se vrátí, o lide český!“ Dne 21. listopadu 1918 se vrátil do Prahy prezident Masaryk. Po slavném uvítání se ujal slova spisovatel Alois Jirásek. Prezident zakončil poděkování: „Nastává nám nyní práce. Každý nastupte na své místo, neboť každý i malý, může přispět k vybudování československé demokracie“.

Světová válka skončila. Oběti této války byly hrozné. Dle soupisu se postavilo do velké války: Rakousko 3.710.000 mužů, Německo 4.610.000 mužů, Francie 3.500.000 mužů, Rusko 5.400.000 mužů, Srbsko 400.000 mužů, Černá Hora 36.000 mužů. Veškeré ztráty se počítají na 10 milionů mrtvých. Ze všech front se vraceli znavení bojovníci. Nečekali na demobilizaci, ale každý spěchal a hledal cestu k domovu. Demobilizace provedena až 28. listopadu 1918.

Hlavní zásluhu o naši svobodu měli stateční legionáři. Jejich zakladatelem byl prezident T.G. Masaryk. Slavná bitva u Zborova 2. července 1917 jim otevřela bránu k spojencům a Anglie, Amerika, Francie, Itálie i Japonsko je uznalo v srpnu 1918 za řádné spojenecké vojsko. Legionáři konali divy, přišli v pravý čas, proto dostali čestný název „blaničtí rytíři“. K legionářům z Puntovic patřili: Konečný Josef, Rožek Josef, Stejskal Stanislav, Zachrla Josef. Z naší obce se války zúčastnilo 59 mužů, z nichž se jich 7 nevrátilo (2 padli, 2 zemřeli a 3 zůstali nezvěstní).

Přehled vojínů z Puntovic:

Boleslav Antonín, Boleslav Cyrill, Cupák Petr, Čoupek Jan ml., Čoupek Jan st., Daněk Rudolf, Draška Václav, Fišer Cyrill, Fišer František, Fišer Jan, Fišer Josef, Fišer Mikuláš, Fišer Stanislav, Fluss Silvestr, Chlup František, Chudáček Jiří, Jahoda Jan ml., Jelínek Alois, Jelínek Jaroslav, Jelínek Vincenc, Kadlec František ml., Krecht Antonín, Konečný Josef, Konečný Julius, Konečný Václav, Král František, Kramář Emil, Kratochvil J. ml., Kratochvil J. st., Krecht František, Nemrava Jan, Nemrava Rajmund, Oprchal Aug., Oprchal František, Paulík Romuald, Pivoda Florian, Pivoda Václav, Pokorný Jakub, Rožek Josef, Rožek Václav, Stejskal Josef, Stejskal Stanislav, Šlapanský Blažej, Šlapanský František, Šmíd Tomáš, Špaček Filip, Špaček Josef, Šťastný Bohumil, Trněný František, Tůma Jan, Valenta …, Vašíček František, Vašíček Josef, Večeřa Kašpar, Večeřa Rudolf, Zachrla Jan, Zelený František, Žemla Bohumil, Žilka Antonín.

Památce padlým, zemřelým a nezvěstným ve světové válce 1914 – 1918 byl zřízen památník.

Stejskal Josef: č. p. 38

Jelínek Vincenc: č. p. 11

Fišer Mikuláš: č. p. 19

Konečný Julius: č. p. 20

Fišer Josef: č. p. 17

Šlapanský František: č. p. 7

Pivoda Václav: č. p. 27

Podrobný a rozsáhlý popis 1. světové války, včetně přehledu vojáků z Puntovic, uvádí první díl kroniky napsaný tehdejším správcem školy panem Bohumilem Šťastným.

Alois Hlučka - životopis (doc)

Publikace: Alois Hlučka - Sedm let jsem u vás sloužil (doc)

2. Světová válka (1939 – 1945)

V tomto roce uplyne už 70 let od skončení nejstrašnější války v dějinách lidstva. Druhá světová válka trvala dlouhých 6 let. Ve válce bylo zapojeno téměř 50 států, což tehdy představovalo 80 % obyvatel zeměkoule. Počty účastníků jsou neuvěřitelné, vždyť jenom ve zbrani stálo proti sobě na všech bojištích světa přes 110 milionů lidí, z toho přes 27 milionů na frontách padlo. Nelze ani vyčíslit poničená území se stovkami měst a tisíci vesnicemi, nesmírné a nenahraditelné škody na majetku převážně civilního obyvatelstva, ale i na historických a kulturních památkách. V této válce byly rovněž poprvé v historii lidstva použity atomové zbraně.

Jednoznačně strůjci druhé světové války se staly vládnoucí kruhy fašistických států – Německa a Itálie, ale i militaristického Japonska. Tito agresoři usilovali všemi prostředky o světovládu, a to i za cenu vyhlazení celých národů. Vedle toho existovaly i politické a územní důvody a snahy. Hlavním politickým cílem agresivního fašistického bloku, tzv. Osy („Berlín, Řím, Tokio“), ale také hlavní překážkou dobyvačných plánů bleskové války, byla porážka a zničení Sovětského svazu.

Většina obyvatel zeměkoule se už narodila v poválečné době. V míru vyrůstají již tři generace. Obě války z uplynulého 20. století se staly historií, ale lidstvo by na ně právě pro svoji budoucnost zapomenout nemělo. V paměti lidstva by měly zůstat hrůzné vzpomínky na koncentrační tábory a lágry smrti v polské Osvětimi a jinde. Vzpomínky na nelítostný teror a genocidu nejen vůči židům, na zlovolné drancování, také na zotročování, na kolonizování a utiskování okupovaných zemí, na likvidaci míst jako jsou Lidice. S druhou světovou válkou byly spojeny nejen hlad, popravy, nucené nasazování lidí, plynové komory, bezpočetné šibenice, ale i všechny ostatní hrůzné plány. Stále žijí mezi námi lidé, kteří stíny válečných hákových i hřbitovních křížů, hřmění děl a detonace bomb pamatují. Připomínají nám toto právě v současnosti, kdy ve světě stále existují nejrůznější lokální konflikty a boje, hrozby násilí a terorismu, a tak památku a odkaz boje proti tomu všemu předávají novým generacím, které největší válečný konflikt v dějinách lidstva nezažily.

Máme možnost si toto období připomenout, díky tehdejšímu kronikáři panu Otto Svobodovi, řídícímu učiteli v Ponětovicích, který pečlivě zapsal do kroniky práci a život našich občanů v těchto pohnutých létech.

Dne 15. března 1939 v časných ranních hodinách občané Čech a Moravy vyslechli rozhlasovou zprávu, že hitlerovská vojska zahájila obsazování ČSR. Toto území pak bylo změněno na Protektorát Čechy a Morava. Pak během několika dnů bylo celé území obsazeno německými jednotkami. Naše armáda byla vyzvána provoláním Adolfa Hitlera, aby nekladla odpor a odevzdala zbraně. Tato událost mocně zapůsobila na každého. Lidé začali vykupovat a drancovat obchody, protože v Německu byl velký nedostatek. Na silničních tabulích se objevily nové německo-české nápisy Puntowitz – Ponětovice.

Velké zděšení způsobila v naší obci zpráva, že se blíží vojenský oddíl německého vojska a provádí po obcích domovní prohlídky. V neděli 31. května 1942 byla naše obec zablokována polními hlídkami a hlavní oddíl v počtu asi 100 osob vstoupil do obce. Po ulicích byly postaveny stráže a skupiny po 10 mužích prohledávaly domy. V domech vojáci nejdříve prohlíželi legitimaci každého člena v domácnosti, potom následovala důkladná prohlídka skříní, kamen, půdy, zahrad. Pátralo se hlavně po zbraních a po osobách policejně nehlášených. Prohlídka byla téměř skončena, ale pak byla nařízena prohlídka druhá, která byla hodně ostrá. Vojáci měli rozkaz důkladně vše prohlédnout, od základu domu, až po střechu a co bylo uzamčeno, tak rozbít. Všichni, u kterých se našel přebytek, byli ihned zatčeni a odvedeni do místního hostince k výslechu. Po výslechu byli propuštěni, ale věci zůstaly zabaveny. Současně se konaly prohlídky ve všech okolních obcích.

Před vojenskými prohlídkami dal správce školy do úschovy jednotlivým občanům kroniky, busty, cenné věci a doklady. Bohužel, někteří ze strachu busty rozbili, jiní spálili knihy a jeden občan dokonce spálil i obecní kroniku vedenou od roku 1934, která byla cenná a nenahraditelná. Z duplicitních záznamů byla pořízena nová kronika, již neúplná. Jediný, kdo uchoval svěřené věci, byl Bohuslav Mrázek, trafikant. Až do konce války bezvadně zachoval dva svazky obecní kroniky vedené do roku 1934. Škola v této nejisté době musela odevzdat všechny zapečetěné knihy, obrazy a mapy okresnímu úřadu a ten je dodal papírnám k sešrotování.

Prvním zatčeným v obci byl František Vašíček, kterého na jaře roku 1943 tajná německá policie (Gestapo) odvezla na vyšetřování do Brna. Byl odvezen do věznice Breslau a tam po novém vyšetřování odsouzen pro velezrádnou činnost proti říši.

Podle vládního nařízení z května 1943 musela být odstraněna veškerá zařízení ze všech radiopřijímačů, pro poslech na krátkých vlnách a to v celém Protektorátě, za účelem znemožnění poslechu Londýna, moskevských zpráv a vůbec všech cizích států. Odstranění krátkých vln z přijímačů, které byly hlášeny v Ponětovicích (55 aparátů), provedl pan Jan FIC, majitel radiozávodu ve Šlapanicích. Na každém přijímači musela být připevněna červeně vytisknutá oznámenka, která připomínala trest smrti všem posluchačům cizích stanic. Kdo mohl a uměl to, však poslouchal dále. Každý si rád poslechl „Londýn“, zvláště když mluvil a dodával útěchu všem věrným Čechům prezident Beneš, Jan Masaryk a jiní.

První bombardování Brna a okolí proběhlo 25. srpna 1944, kdy se kolem 10 hodiny blížil hukot letadel od severovýchodu a brzy celá obloha nad Ponětovicemi byla poseta lesklými trupy spojeneckých bombardérů a stíhaček. V prvním okamžiku panovalo nadšení mezi obyvatelstvem, mávalo se rukama a počítala se letadla. Bylo jich několik set. Nikoho ani nenapadlo uchýlit se do krytu. Zatím první vlna letadel dostihla Brna a již v zápětí se země otřásala a okna drnčela po výbuchu shozených bomb. Sloupy dýmu vystupovaly k obloze a dunění se ozývalo nepřetržitě. Krev stydla v žilách a teprve nyní si každý uvědomoval, že tímto je konáno dílo zkázy, které ničí životy. Výsledek bombardování byl ohromující. Vojenské továrny v Líšni, Kuřimi a letiště ve Slatině byly zničeny. V troskách továren a domů byly zasypány stovky lidí. Žádné spojenecké letadlo nebylo sestřeleno, za to byla sestřelena čtyři německá letadla. Po bombardování Brna a okolí byly denně hlášeny letecké poplachy. Letadla se blížila vždy od jihu. První kdo dával zprávu o náletu, byl vídeňský rozhlas, který kukáním upozorňoval na nebezpečí.

Dne 20. listopadu 1944 kolem poledne podnikla letadla v počtu několika set letounů druhý nálet na Brno. Obloha byla toho dne zamlžena. Země se chvěla po dopadu bomb, mnoho domů bylo pobořeno, stovky mrtvých v krytech i na ulicích. Všechny dopravní spoje byly přerušeny a stále se ozývaly výbuchy. Z naší obce nikdo nezahynul, ačkoliv mnoho lidí bylo zaměstnáno v brněnských továrnách a mnoho totálně nasazených v Líšni a Adamově.

V důsledku velké zimní ruské ofenzivy se stupňovaly obavy obyvatelstva před průchodem vojsk a možnými místními boji. Očekávalo se dobývání města Brna, podle plánu německé válečné moci. V okolí Brna se kopaly zákopy. Po okolních osadách se sepisovaly postele pro vojáky, odebíraly se koně, vozy a postroje. V Ponětovicích a okolí vyměřovali němečtí vojáci obrannou linii. Vesnice se připravovala na úpravu krytů a k úschově zásob a cenných věcí. Dne 19. února 1945 přivezl zvláštní vlak 268 zákopníků ve stáří 19 – 30 let. Byli to většinou muži ze Šumavy. Nejvíce jich bylo ubytováno ve škole, celkem 150. Ostatní byli ubytováni v domech. V březnu byli dosavadní zákopníci vystřídáni jinými. Vrchní dozor nad nimi měl pověstný Drbal, který surově zacházel a všude uplatňoval svou moc. Byl to vyložený fašista. Místní zemědělci byli přinuceni k pracím na protitankovém zákopu. Všechny osady byly přeplněny družnými a příjemnými zákopníky.

Počátkem měsíce dubna, po rozvrácení fronty v Maďarsku, proudily po silnicích spousty Němců a Maďarů na vozech, civilní obyvatelstvo i vojsko. Zákopové práce a opevnění Brna horečně postupovaly. Ve všech osadách se zřizovaly tankové uzávěry.

Dne 8. a 10. dubna 1945 bylo Brno bombardováno poprvé ruskými letadly – mnoho požárů a velký počet zabitých, neboť nebyl vyhlášen letecký poplach.

Všichni zákopníci z osad v okolí Brna byli povoláni do Brna na opevňovací práce. Do osad přicházeli němečtí vojáci, kteří ustupovali z jižní Moravy. V Ponětovicích jich bylo ubytováno celkem 250, byli to většinou finanční strážníci, kteří po nezdařilých bojích byli vysláni k Brnu, aby připravili obranné pásmo a dokončili protitankové zákopy. Jejich chování nebylo již vyzývavé, tušili katastrofu a potichu odsuzovali Hitlera. Ve škole zničili dřevěné lavice, kterými topili v kamnech, neboť bylo chladné počasí. Školní pomůcky z kabinetu byly vyneseny na půdu i s archivem, takže mnoho věcí bylo zničeno, spáleno a ztraceno.

Nálety ruských letadel ztěžovaly život, stále bylo rušno, zvláště v noci. Ruská letadla osvětlovala každé noci okolí a vrhala zápalné i tříštivé bomby. Na Šlapanice a na Ponětovice byly vrženy poprvé zápalné bomby dne 15. dubna večer a to vinou některých obyvatel, kteří neměli žádné zatemnění. Letadla měla snadnou práci a s matematickou přesností mohla vrhnout bomby. Nejdříve byla vržena světelná padáková bomba, která osvětlovala celou osadu, a pak následovaly fosforové bomby na domy, kde ihned vypukly požáry. V č. 8 u Karla Chlupa hořely chlévy a kolna, v č. 6 u Františka Fišera a v č. 5 u Františka Stejskala stodola se všemi hospodářskými stroji, v č. 37 u Arnošta Mrázka chlévy. Tolik požárů se nedalo zdolat, takže hasičské sbory se musely omezit jen na ochranu nezasažených okolních domů a objektů. Toto byl začátek všech hrůz, které se mohly brzy očekávat, neboť fronta se přibližovala a požáry na všech stranách hlásily příchod ruské armády.

Lidé bydleli ve sklepech, někteří se nastěhovali pod mostek železniční tratě a někteří i s rodinami opustili Ponětovice a hledali záchranu v lesích nebo v zapadlých osadách.

Největší katastrofa postihla Ponětovice dne 23. dubna 1945 v poledne. Ruská letadla vrhla třaskavé i hořlavé bomby na osadu a opět bylo zničeno několik domů požárem i pobořením. V č. 2 u Jana Fišera, stodola, chlévy, obytné stavení. V č. 3 u Stanislava Fišera, stodola, v č. 16 u Františka Šmída stodola a obytné stavení, v č. 17 u Jana Fišera, stodola, chlévy a obytné stavení, v č. 35 u Romualda Poulíka obytné stavení, v č. 94 u Ladislava Ondráčka, zadní obytné stavení a v č. 37 u Arnošta Mrázka, zadní stodola a chlévy.

Také škola dostala zásah, naštěstí bomba explodovala na okraji zdi, takže byla zničena jen část střechy a zdi. Okna byla roztříštěna tlakem vzduchu a střepinami. Kolem školy, na dvoře a zahradě bylo celkem 6 kráterů po vybuchnutých bombách. Po tomto náletu opustilo osadu i školu ihned německé osazenstvo. Zatím co vesnicí proudily ustupující německé jednotky, lidé již několik dní vozili ze sokolnického cukrovaru surový cukr. Cukrovar asi měl být vyhozen do povětří, proto bylo dovoleno každému si vzít libovolné množství. Někteří odváželi cukr na vozech, jiní na ručních vozících a trakařích. Nad Brnem se valily mraky kouře, v noci na obloze byla vidět rudá záře, slyšet byla kulometná palba a zdálo se, jakoby fronta byla již za Prateckým kopcem. Letadla ve dne v noci kroužila nad osadami, lidé byli většinou ve sklepech, přívod elektřiny byl přerušen, každý byl odkázán na svícení buď svíčkou nebo lampou.

V úterý dne 24. dubna 1945 byl nejkritičtější den. Dopoledne vjely do školní zahrady dva německé tanky a střílely odtud přes Pratecký kopec. Ruské baterie je však brzy objevily a začaly je prudce odstřelovat. Několik granátů poškodilo školní budovu, jeden explodoval zase na okraji zdi, rozbil část střechy a prorazil strop do místnosti v prvním poschodí. Střelba se blížila a německé vojsko prchalo ve zmateném útěku. Mnozí hledali úkryt ve sklepech, prosili o civilní oblek, ale nakonec byli donuceni všichni opustit osadu. Odstřelování trvalo, ale navíc bylo slyšet dosud neznámé rachocení automatů. Školní ulicí již proudili ruští vojáci, lidé vybíhali z krytů a vítali osvoboditele se slzami v očích. Nikdo již nedbal na to, že se dosud střílelo a střely zalétaly i do osady. Tito první vojáci byli opravdu vzorem hrdinů – srdeční a milí. Protože střelba opět zesílela, hledali lidé znovu úkryt. Zatím dospěla do vesnice další vlna s tanky. Následovala další vlna vojska, byla to směsice různých národů. V noci se tato vlna posunula směrem na Jiříkovice a její místo zaujaly oddíly těžkých zbraní.

Životy zůstaly zachráněny rychlým postupem Rudé armády a to mělo největší cenu, vždyť každý si v kritické chvíli za bombardování nepřál nic jiného, než zachovat holý život svůj a celé rodiny.

V Ponětovicích za bojů o Brno bylo usazeno cca 1.000 vojáků, v každém domě nejméně 1 těžké auto a po zahradách a dvorech těžké zbraně. Polní kuchyně umístěné po jednotlivých domech a na školním dvoře chrlily spoustu jídel, mnohdy i na účet domácího obyvatelstva.

Brno bylo osvobozeno po úporných bojích dne 26. dubna 1945. Těžiště bojů se přesunulo dále za Brno. Okolí Ponětovic bylo poseto mrtvolami koní, které byly zabity při přechodu fronty, proto většina občanů odklízela padlé koně do obranných zákopů.

Po osvobození Brna, odtáhly z Ponětovic oddíly těžkých zbraní dále za Brno. Lidé si trochu oddechli, ženy se cítily volnější a vylezly z úkrytů. Napětí povolilo a obyvatelstvo se uklidnilo. Přímé zásahy z děl nebo tanků dostaly domy č. 84, 70, 71, 63, 79, 66, 36 a 25. Mnoho domů bylo poškozeno střepinami od granátů a projektily z pušek a kulometů. Přímo byla zasažena bombou hospoda a stodola Arnošta Mrázka. Z boku u domu č. 79 stál tank, který Rusové odstřelovali. Dům dostal celkem 4 přímé zásahy z tanků a dělostřelců. Železný most byl demolován výbuchem nálože třaskavin, ale ruští vojáci jej opravili. Pole byla rozbrázděna od tanků, děl, aut a byla plná větších kráterů po bombách a granátech. V mnohých kráterech zůstaly nevybuchlé bomby. U potoka na lukách a po polích, všude parkovala ruská vozidla a koně, krávy se popásaly po polích. Vesnicí stále projížděly vozy, auta, tanky a motorizované dělostřelectvo.

V okolí bylo zničeno 24 ruských tanků. Lidé opravovali střechy a hledali rozebrané předměty z domácností a dobytek, kterého zmizelo značné množství, zvláště vepřů. Nebylo žádných zpráv o postupu boje v Čechách a v Německu, protože telefon a telegraf nefungovaly, elektrický proud byl přerušen, nebylo čím svítit a také nebylo co jíst.

Dne 5. května 1945 byla osada zase přeplněna vojenskými transporty. Střelba se ozývala z lesů a z okolí Brna. Dne 6. května byly Ponětovice opět bez vojska, jen jednotlivá vozidla projížděla. Zato dne 7. května časně zrána byli obyvatelé probuzeni křikem a rachotem vozidel, spousty promočených vojáků deštěm a umazaných blátem se stěhovalo do domů a svízel začínala znovu. Toto byl také poslední ruský oddíl, který tu hostoval. Po odjezdu posledního ruského transportu, dospěly do Ponětovic části rumunského vojska.

V noci dne 9. května nastala kolem Brna hrozná střelba. Nikdo nevěděl co se děje, všude panoval zmatek a každý měl dojem, že Němcům se podařilo prolomit frontu. Zdejší plukovník nařídil pohotovost palebních zbraní a každý s hrůzou očekával, co se bude dít. Během jedné hodiny nastalo utišení a telefonická depeše oznamovala zakončení války vzdáním se zbytku kdysi tak pyšné německé armády. Střelba trvala ještě do páté hodiny ranní, byly to radostné výstřely vítězných zbraní. Všichni si oddychli.

Život se začal ponenáhlu vracet do normálních kolejí, ale v zásobování nastala zatím svízelná a citelná mezera, neboť ruské jednotky, které zůstaly v místě spotřebovaly mnoho vajec, drůbeže a vepřů. Rumunské oddíly byly zásobovány dostatečně z vlastního přísunu potravin, ale scházela jim píce pro koně. Vojáci si opatřovali píci proti zákazu svých důstojníků svévolným způsobem, hlavně v noci. V osadě bylo asi 400 koní a 500 vojáků.

Za osvobozovacích bojů nebylo možno zasázet ani brambory, proto správce školy požádal velitele, aby dovolil vojákům obdělat koňmi rolníkům pozemky za stravu a plat, neboť v osadě nebylo koní, protože všechny vzali Němci a potom Rusové na přípřež. Zpočátku velitel nechtěl koně propůjčit, ale po vysvětlení, že zdejší rolníci nemají koně a že hrozí hlad, když brambory nebudou zasazeny, konečně uvolnil potahy. Potah dostal každý pěstitel brambor a tak kolem 20. května byly brambory vsazeny do půdy. Pozdě, ale přece.

Rumuni u nás uvázli proti své vůli až do 20. června. Stále čekali na rozkaz k odjezdu do vlasti, který nepřicházel a naše obyvatelstvo v celém okolí si přálo jejich odjezd, neboť z polí mizela úroda - obilí i jetel - vše se sekalo pro koně. Bylo to řádně zaplaceno, ale pro domácí zvířectvo hrozil nedostatek píce. Konečně dne 20. června po 43 denním pobytu odtáhli Rumuni z Ponětovic a okolních osad, rozloučili se srdečně se všemi. Byl jim popřán šťastný návrat do vlasti – pochodovali 27 dní až do Bukurešti.

Po odchodu Rumunů se mohlo teprve pomýšlet na vyučování. Budova byla rychle vyčištěna, zatím se učilo 5 dní na zahradě, pak ve třídě, ale bez oken v celé budově. Vyučování bylo prodlouženo až do 19. července 1945.

Po osvobození a všech strastech přinesl rok 1945 novou chuť do práce. Z místních občanů nikdo za přechodných bojů nebyl zabit, pouze jeden občan byl poraněn střepinou z granátu a později na zranění zemřel.

S květnem roku 1945 tak zůstane navždy spjat konec druhé světové války v Evropě. Následnou porážkou militaristického Japonska a jeho bezpodmínečnou kapitulací dne 2. září 1945 skončila druhá světová válka také v Asii a na Dálném východě.

1. a 2. Světová válka